Sitar – cesta do světa harmonické vibrace

Začátek mého příběhu je dost prostý. Po dlouhých letech stereotypního učení na hudební škole jsem ztratil radost z hudby. Prostě jsem vyhořel a nevěděl co se sebou dál. Trochu jsem se v tom plácal až na mě jednoho dne z internetu vykoukl sitar.

Ten zvuk a ten tvar… Byla to láska na první pohled. Neuplynuli ani tři dny a já koupil svůj první nástroj a to i přes to, že se v Česku prakticky koupit nedá. A navíc jsem našel skvělého indického učitele a to rovnou v Praze. Náhoda? Možná. Možná to nadšení přitáhlo vše rovnou ke mě. Směr, který jsem objevil mě naprosto fascinoval a vrátil do lásky k hudbě a já do sebe s chutí nasával vědomosti o východních směrech a s nadšením pozoroval kolik úhlů pohledu může v hudbě existovat.

Najednou jsem se ocitl v Indii v rodině sitar mastera a mohl nahlédnou do filosofie a vnímání lidí, kteří se na hudbu dívají jako na prostředek meditace, posvátnosti a zdraví. Naše rozhovory o hudbě nebrali konce a brzy to nebyl vztah učitel žáka, ale vyměňovali jsme si názory a zkušenosti ze západní i východní hudby. Bylo to prostě jako plout na vlně.

Pak jsem se vrátil domů a přišlo rozčarování. Tolik zajímavých pohledů v podstatě nikoho nezajímalo. Všichni jsme přesvědčení, že naše hudební vzdělání je to nejlepší a ostatní náhledy jsou jakási okrajové etno. Tak ho klidně můžeme nechat přihlouplým amatérům. Sitar mě, ale nenechal na holičkách.

Studiem klasické indické hudby, která je celá zaměřená na meditaci a soundhealig, se mi otevřel zcela nový svět. A já vplul do světa muzikoterapie. Odlišný úhel pohledu než je zde obvyklý mi dal úžasný nadhled a od prvního okamžiku věděl jak zvuk ovlivňuje naše podvědomí, uvolňuje emoce i léčí a jak je mocným médiem.

Sitar mě nasměroval do prostředí muzikoterapeutů mezi kterými se cítím jako muzikant a muzikantů mezi kterými se chovám jako muzikoterapeut. Tato fúze mě opravdu baví. To je to místo kde se cítím dobře. Pracuji s dětmi i s dospělými a čím dál víc si uvědomuji že nadšení a motivace je mnohem důležitější než cílevědomost. A nebo ta cílevědomost má být ale vycházet z nadšení? No prostě nějak to tak bude